 Asi už nikdy se nezbavím zvláštního pocitu, který mě opakovaně táhne do Sudet. Jsou v Evropě i jiná místa s pohnutou historií, místa na kterých zanechal zub času hlubokou stopu, místa, kde se střídaly národy, a osudy lidí měly odjakživa patetický nádech. Mám rád Zakarpatí, Halič, západní Polsko i Porúří, ale do Sudet se vracet prostě musím. Snad je to tím, že jsem nalezl v oněch městečcích z domů s vysokými štíty a poblíž hrázděných nádraží několik svých nenaplněných lásek, snad je to tím, že v mých žilách koluje jedna šestnáctina sudetské krve. Nevím. Vždycky ale cítím zvláštní pocit, určité vzrušení pramenící z hloubi duše, když spatřím zanedbané a přesto krásné statky, kostelíčky české a přesto jiné než barokové svatostánky obyčejných dědin u nás. Když pozoruji roztomilé továrny s vysokými komíny v údolích, které se podobají modelům a altánky na skalkách z pokroucených a rozpraskaných trámů, které nezřídka pamatují celé století.
 V Liberci jsem chtěl odmala žít, Broumov mě oslnil kouzlem snad nejvíc ze všech měst. Do Jamného a Jablonného jsme s kamarády často jezdívali v počátcích naší foglarovské party a do Javorníka s jeho neskonale romantickým výběžkem jen o pár let později. Oba Těšíny jsem si zamiloval nejen díky jejich tramvajové trati a úžasné písničce od Nohavici. Bloumání ulicemi sudetských měst a rozeklaná krajina mě nepřestanou lákat do smrti, vím to jistě.
 Nejbližším kouskem tohoto úžasného kraje, ve které se jedinečným způsobem snoubí kultura a krajina, průmysl a příroda a kde měli lidé vždy laskavý vztah k prostředí je oblast tzv. vnitřních Sudet - okolí Březové nad Svitavou, Moravské Chrastové a železniční trati až ke Svitavám, kde žilo před válkou hodně Němců. Sem jsem přivedl už několik lidí, aby se mnou vyrazili na průzkumné cesty do opuštěných továren a útulných vesnic. Poslední mojí obětí byla ve středu právě Renča. Po osmi letech od naplánování akce jsme konečně dorazili do Radiměře, vesnice dlouhé šest kilometrů a podélně rozdělené potokem na českou a moravskou část. Na jihu Mähren, na severu Böhmen, dříve dvě obce sjednocené až snad koncem čtyřicátých let. Nezklamala, při pohledu na kamenné zídky pod sněhem a kostellní hodiny jsem musel zatlačit slzu.
 I se sněžnicemi jsme se na padesáticentimetrové vrtvě sněhu slušně bořili a těch pár kilometrů nás slušně unavilo, proto jsme nepohrdli, když jsme se mohli svézt od hradu Svojanova (kde jsem u silnice nalezl krásný zlodějský šperhák) stopem a v Bystrém si pak dát v hotelu královskou večeři. Už se těším na další zasněžený zimní výlet s Renčou za rok!
Související články: | | Téma:
Zimní výpravy s Renčou
Od roku 2009 vytážíme s několika přestávkami každou zimu s Renčou na jednodenní výlet po blízkém okolí.… |
|
